Květen

Můj život je jen snůška chyb,
ptám se, kdo za to může.
Stále si říkám: „Bude líp“
a stále je jen hůře.

Proč zahrávám si s černým zlem
a probouzím se v děsu?
Čí vinu pomstí příští den?
Čí vinou kletbu nesu?

Ne vinou svou!!-Meč vytasen
mi setne hlavu lehce.
A s každým rudým červánkem
mi zaplatí jak děvce..

Ne vinou svou! V života sen
mi stařec prskl mrtvý hlen
a němoc tělem zmítá.

Ne vinou svou!Snad osudem..
Jen tichým mořským šepotem
mě těžká náruč vítá.

Má kletba!..ah, hluboký žal
mi moří slova..Co teď dál,
co, co teď dál se stane?

Co osud mi teď nachystal,
když sny a vášně vymítal
jen s kapkou vášně hrané?

Jen Bůh ví, Bůh a hřbitovy,
co v budoucnu mě čeká.
A můstky náhod napoví,
jak....krátká....bude řeka.

Jen Bůh ví, Bůh a astry květ,
čím budu v příští mlze,
jak otočí se zády svět
než plivne na mě drze.

Nocí řinčí řetězů hřmot,
zní jak pohřební hudba.
S myšlenkou běžím o závod,
však protivníkem?- Sutba.

Budoucí čas?-Zítřejší den?!-
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní jen bez snění?

Snad spaní jen....Hluboký žal
zas moří slova. Kdož se ptal
upadne v zapomění..

Jen poutník jde dál lučinou
a červánky zas pohynou
a zase bude květen.

Paj, časně, pujdu na hřbitov,
jen lehnu si a těch pár slov
se sloučí s celým světem..