Černý sen

Zdá se mi dokola stále ten stejný sen,
Jak kráčím lesem černým až mrazí,
V tom snu byl v lese někdo zastřelen,
A já jediná viděla, jak utíkali vrazi.

Vidím se, jak běžím k postřelenému ,
Který se snaží dýchat ze všech sil,
Snažím se pomoci člověku zraněnému,
Ale už mu dýchat nejde dýl.

Celá od krve u něj klečím,
Před sebou jen jeho chladné tělo,
Ruce jeho slzami svými máčím,
A oči hledí na prostřelené čelo.

Po chvíli, která se zdála celou věčnost,
Pomalu vstávám, očima hledíc dolů,
Cítím, že vše kolem je jako velká pevnost,
Nechtíc mě pustit zpátky domů.

Nohy mě těžknou
ruce mě bolí,
Oči se lesknou a slzy z nich se roní.

A pak už jen tma.
Ta mrazivá černočerná tma,
Která mě bodá a nechce pustit k probuzení.
Ta, která mě bude trápit až do svítání.