Bouřka

Temné je nebe, výbuchy slyším,
je tu snad válka? Skoro nic nevidím.

Poslouchám, dívám se, už rozumím -
ohňostroj, barevná světýlka, radost tu je!

Nevím kdo, nevím proč, skoro už nevnímám,
myšlenku zapudím a hle, zas je tu.

Vzpomenu na bouřku, na její hřmění,
na čistý vzduch, na kapky vody.

Nejen ten zvuk, nejen ta voda,
záblesk zpozoruji, třas mnou cloumá.

Jen chvíle světla, okamžik krátký,
já koukám do světa – a vůbec, smím?

Dlouho jen temno je, rána se ozývá,
pak krátký záblesk, a zas tma.

Přesto však, přes ten krátký čas,
radosti získám a oči zavírám.

A opět, neznámo kam, směřují mračna.
Koukám se za nimi, vzpomínám.

Když pak sám, v posteli usínám,
úsměv mám na rtech, bouřko,
divoká přírodo, jsi v Nás?