Před bouří

Stojím na terase,
zvedá se vítr.

Rozfoukal nervozitu.
Naši podrážděnost,
i šatů lem,
jež mi tančí u kolen.

Vem kde vem.

Hřmí.
Hmatatelné napětí
se pne krajinou.
Ptáci se bojí ozvat.

Ale já to mám ráda.
Jako kočka slastně protahuji záda,
a čekám.

Ne, nebojím se.
Bouřky se málo lekám.

Chtěla bych stát na okenní římse,
ruce do široka rozpaženy
- já vůbec nebojím se -
a šíleně se smát:
,,Už řetězy jsou přetrženy!"

Smát se,
a nohama vlhkýma
se smekat.

Držet se konečky prstů,
a na svůj blesk
nedočkavě čekat...

Stojím na...terase.
Znovu.
Stále.
Zase.
Ponořena v božsky bouřné kráse.

A vítr už se zvedá...

I já pozvedám se.