Princezna

Je noc,
hvězdy září v dáli,
ona v myšlenkách bloumá ve snech..

Všude kolem plno rozkvetlých kvítků,
ona toužíc po polibku.
Nad hlavou spousty hvězd, co diamantově září,
ona toužíc po něžném pohlazení po její tváři.

Bosou nohou brouzdá rosu, chlad jí probíjí chodidly.
Na ramenou jí přistál motýl, zamával tykadly.
Očima, pohledem řekl jí, že má snít dál.
Život je boj, a tak dál..

"Nevzdávej to princezno, však sny tu budou stále.
I kdybys plula v růžových nebesích, či stála na vysoké skále.
I já došel ke svému štěstí, jen ptoto, že jsem to nevzdával.
Pak zlehka ji pokynul a svými křídly zamával."

Koukala na něj, jak lehce se jeho křídla vznášejí.
Toužila létat jako on, tak zlehka jako pápěří.
Chtěla odletět někam pryč, do jiných krajů.
Někam kde není hřích, mít pár svých tajů.

Ten její taj, co modré oči má.
Ten, jehož ústa nikdy nepozná.
Ten co tu byl, chvíli na tváři úsmě měl
a pak jakoby zapomněl.

Jeho tvář se brzy rozplynula v dáli.
Přesně tam, kam motíl odletěl.
Natáhla ruce a chtěla ho zpátky,
on bohužel navždy odešel..