Aqua Park

Píšu své nebásně prostě jako „jiné básně“, píšu je, tak jak chci, abych je chápal sám, ale aby je pochopil i náhodný čtenář.
Vše co právě prožívám, čím žiju, co právě čtu, hudbu kterou poslouchám, má vliv na to, jak a co zrovna píšu. Určitě se necítím stejně při psaní „Na tři kroky od pergoly“ jako při psaní „Osudů nebo Lištičky.“ Ačkoli se může zdát, že jde, pokaždé o jakousi formu nebásní, není tomu tak.

Doba a lidé v ní
stávají se
sami sobě otroky systému,
vlastních ambicí,
tužeb a nenaplněných přání
leckdy probuzených magií noci
tak přitažlivé, inspirativní
pro lidskou duši
a její temná zákoutí.
Proto miluji ranní vstávání,
stoupající vůni nad hrnkem kávy se skořicí,
ten krátký moment mezi nocí a rozedněním.
Proto miluji
klidné oddechování ženy vedle sebe,
pomalý příchod slunce
a tichý tikot hodin
odměřující s posměšnou pravidelností
můj čas.

… a mezi tím než se probudím, abych si užíval, obyčejně neobyčejných lidí v šuplíku na listu papíru s kapkou melounu dějí se podivuhodné věci.
Malinká tečka na konci věty žadoní a otravuje ukradené razítko „Zamítnuto“, že by taky jednou chtěla být ve větě první. Ukradené razítko „Zamítnuto“ se zavrtělo na modrém polštářku a řeklo, že to půjde, když si k sobě vezme ještě tečky dvě.

… noc proplakala za naše hříchy
ale ráno už slibovalo krásný horký letní den.
Snídám, lehce a vydatně něco málo z palírny za kopcem.
Co budeme dnes dělat?
Otázku střídá nápad.
Aqua Park.
Před pokladnou je Babylon východoslovanských jazyků.
Původní nadšení mne přechází
fascinován pohledem na ceny.
Je vážně nutné,
abych ve svém věku
vyhodil šest stovek za koupání a skluzavku?
Je!
Odkládám pochybnosti,
totiž za příplatek
tří stovek
mohu i tam kde jsou nudisti.
Blažený úsměv mizí.
„Buch, zamítnuto!“
Teď prý jen ty klouzačky a večer se uvidí.
Uspokojen dílčím úspěchem a příslibem žhavé noci
vrhám se do víru vodních radovánek … a ještě ušetřím.
Promiskuitnímu hladovci po sexu
trvá deset a více let
než dobrovolně zhyne
na nějakou pohlavní nemoc. / Casanova je výjimka. /
Feťákům, na perníku
z naší základní školy to trvá pár let,
než si šlehnou tu svou poslední zlatou.
/ Tedy pokud jim rodiče včas nerozbiji hubu
nebo je nezhaftnou četníci. To mají pak odklad. /
Bláznům, kteří se nechají kvůli lásce
roztahat desítky metrů po kolejích
trvá rozhodnutí pár dnů nanejvýš týdnů.
Moje rozhodnutí zemřít na tobogánu
přišlo po dvou hodinách
strávených kondičním plaváním v metru vody,
masáží, opalováním, plkáním s kamarády
a procházce s Dančou.
Abych nebyl za zbabělce
vybral jsem si podle mého,
středně těžký, zelený tobogán.
Zelená prý uklidňuje.
A je přeci důležité zemřít klidný.
Plavčík dává jasný pokyn,
„ruce za hlavu, nohy křížem“.
Jedu.
Vždy jsem měl štěstí na kamarády
a dávám na radu jednoho z nich.
Před prvním ohybem kam se doploužím
prohýbám své tělo v pase,
odpor se zmenšil, rychlost narostla.
Debil!
Všechny další oblouky a zákruty
zdá se mi,
rovnám rychlostí násobenou vahou.
Šplouchnutí do vody ukončilo moji modlitbu.
Adrenalin přemáhá rozum,
stojím před černou dírou v černé rouře.
Žádné bláznění, říkám si, pěkně pomalu,
vychutnám si jízdu a elegantně na konci vyhupnu.
„Ruce za hlavu, nohy křížem.“
Jedu.
Fobie, strach z uzavřeného prostoru
přišla rychle a nečekaně,
hned po prvním nekontrolovatelném propadu
o pět metrů.
Ztrácím orientaci, brzdím lokty /marně/
nohy povolují, půlky snad ne.
Řvu bezmocí a strachy. Je to tu.
Vidím světlo na konci tunelu.
Pak už se jen bezmocně plácám v bazénu.
Musel jsem se asi praštit do hlavy.
Omámen, ještě jdu na fialovou skluzavku,
nikdo tam není, nejspíš bude pro děti.
Ty plky už znám, „ruce za hlavu, nohy …“
Jedu.
Nohy křížem jsem měl vážně dát,
skoro volný pád v proudu vody je úžasný,
dojezd už ne.
Plavky s nohavičkou prochází proměnou,
tanga cítím v krku
a bolest v rozkroku.
… jestli budu ženská, tak se zabiju.