Havran

Samota na pozadí,
v ráji kde cherub hladí,
blázna co miluje.

Barvy severních moří,
do nich se havran noří,
jezdec na černém oři,
co se svítáním shoří.

V hlubinách černých děr,
osudy havranů pálí na popel,
u kořenů mrazů srdce,
ledoborec z modrých ker.

Bez příkras šeptáš Jméno Jmen,
ve světle lásek bývalých,
jak odsouzenec na ortel,
čekáš v ledech zsinalých.

Odstín barev ledový,
havran křídlem mávl,
zlaté srdce odkryl v hrudi,
zlaté nožky zimou stáhl.

Jsi havran v poušti bláznivý,
písek který pomíjí,
zmrzlá křídla samoty,
tajné lásky jako ty,
máš,
nevybereš jednu,
nevybereš všechny,
kdybys miriády křídel měla,
co s ranní láskou nazasela,
tajemství havranů,
hlasitý smích ze stanů,
polárnických lásek,
havran strhl pásek,
co oči mu skrýval,
on v severní zemi,
neví že zpíval.

Sedíš nad plátnem u barev života,
havraními křídly se ve světle mihotá,
myšlenka na lásku,
poslední vlas na štětci,
malířka k plátnu přiloží,
havranu dokreslí jelení paroží.

Duše je bez štětce,
jak dítě bez kolébky…

Duše se stěhuje,
do ledových moří,
duše je silná, ví, že i led hoří…