Edgar a havran

Mladý Edgar hledí skrze sklo,
přitom hladíc havrana.
Z půdního vzduchu je mu mdlo,
představivost jest jistá obrana.

Rád by, jako jeho přítel, vylétl ven
a protáhnul si křídla.
Na nepatrnou chvilku jen,
aby šílenost nad rozumem vedla.

Stěny svýrají, vázanka též.
Úcta k druhým-odpovědnost,
pevně přichycená veš!
"Ach svoboda to je hloupost"

Povzdechne si mladík smutně
a odvrátí zrak.
"Stuď mě, stuď mě!
Zahal slunce v mrak!

Abych již nikdy víc,
tak hlopě nesnil!"
Na ta slova havrana vypustil,
a pak už nic.