Siréna

...a za mnou kvílí siréna,
probouzí chodce ze spaní;
siréna, víla bez jména
mi po tmě hrůzu nahání.

Je nahá, tělo lesklé potem,
ruce má mastné od loje
a ohání se za životem
kradenou kosou z orloje.

Tím ostrým hrotem na mě sahá,
mrazí mě týl i zápěstí;
je k ničemu zoufalá snaha
sevřít ten nástroj do pěstí

zlomit ho, pohnojit s ním růže,
hodit ho někam do hnoje.
Však bylo by to hodné muže
vzdáti se jen tak bez boje?

Tak utíkám seč dech mi stačí
však siréna je samý sval -
- vypadá jak když líně kráčí!
A přec je stále opodál...

Ach, lidi, pomoc! Je mi v patách!
Už cítím v zádech její dech!
Proč ulovit mě stále chvátá?
Proč zakopávám na schodech?

S osudem smířen padám k zemi,
necelé dvě století stár.
A znenadání na rameni
mi dopad' její strašný spár.

Kostnatou rukou chytila mě;
tak ve snu dnešním má mě zas.
A zase vidím v její tlamě
tři podlá slova: Vem tě ďas.

Tak kráčím k čertu, usmířený.
Vždyť dopadnout jsem moh' i hůř.
Jsem ďasem ze snu vykoupený...

A ty, siréno... shnij. A zduř!