Žlutá čepička

Vzniká tady básnička,
o tom, jak žlutá čepička
vydala se do světa.
Je to malá popleta.

Nevzala si batůžek,
a když došla na růžek
naší dlouhé ulice,
divila se velice,
že nemá co k napití,
ani vodu k umytí.

Byla čapka statečná,
k tomu ještě líbezná,
čapka jedna, žluťásek.
Pokračuje v cestě svojí,
o život se nic nebojí,
přežije vždy - o vlásek.

Když šla malou vesničkou,
potkala se s kočičkou.
Chvíli na ni hleděla,
a pak náhle věděla,
že musí rychle, honem pryč,
než micinku drapne chtíč
čepičku doma mít,
tahat po niti niť.

Dostala se do města,
prošla kolem nevěsta,
vůbec si jí nevšimla,
kaluži se nevyhla.

Čepička je utahána,
musí někde dožít rána.
V noci viděli čepičku
okupovat lavičku.
Zimou se tolik třásla,
až z lavičky spadla.

Ráno se pak vzbudila,
promrzlá a hladová,
kšiltek si hned umyla,
a potkala holuba.

Tak sním chvíli postála,
jeho vtipům se zasmála.
Holub náhle uletěl,
jasný důvod k tomu měl.

Velký hafan příbíhá,
na čepičku se dívá,
mlsně se teď olizuje,
v hlavě asi pikle kuje.

Náhle vítr foukl sem,
hafan kouká s úžasem,
jak čepička letí pryč,
rychleji než dětský míč.

Vítr ji zavál do koruny
velikánského stromu.
Čepičku už všechno brní,
chtěla by se vrátit domů.

A tak sedí na tom stromu,
strachy hodně třese se,
přemýšlí jak dojít domů,
rozhlíží se po lese.

V duchu o nějakou pomoc prosí,
a hle, koukejte, jede Rosi,
ke stromu se blíží svižně,
zatáčku si občas střihne.

Čapka rychle seskočila,
spadla rovnou na hlavu,
malinko se otočila,
užijou si zábavu.

Jedou spolu Velkou cenu,
Rosi s čepkou žlutou,
život nemá žádnou cenu,
když vyhrají druhou.

Val se snaží, šlape na plyn,
čepička mu pomáhá,
nedohoní je ani stín,
tak vyhráli. Paráda!

Rosi, ten byl spokojený,
čepičku si velmi chválí,
obletují teď je ženy,
užívají slávy.