Dracula

Kdysi dávno tekla krev,
lidé z města měli spěch.
Báli se snad o svůj dech,
nevídaný byl to jev.

Les, kopec a na něm hrad,
temné doupě ze záhad.
Pán, dlouhé černé vlasy jako uhel,
s měsícem tu válčil duel.

Pleť bílá jako sníh,
nesmrtelnost, pýcha pých.
Jeho oči, chladný žár,
krvavý jest jeho bál.

Zřekl se boha, jeho víry,
jen bez něj možná dojde k cíli.
Nezná city, jako člověk miloval,
stal se nemrtvým, spíš, než by litoval.

Křik z podhradí byl jednou slyšet,
mlčky stál, hledal jí tiše.
Chtěl jí zpátky, do svého domu,
ona bála se, nevěřila tomu.

Mladá a krásná jako dřív,
nemusel hledat v nebesích.
Kousnul jemně, jenom spala,
aby příští noc se jemu dala.

Začal milovat, jako dříve,
i v ní silná láska dříme.
Jde milovat upíra?
Jen naděje poslední umírá.

Žít je pro něj prokletí,
čeká léta, staletí.
Žít je pro něj věčný trest,
už nejde ani o bolest.

Chtěl by jí dát věčný dar,
nevídaný byl to pár.
Ona nechce věčně žít,
tak to prostě nemá být.

Když jeho plod v ní dřímal,
i šašek smutně zpíval.
Měli spolu tajné sny,
však o smrti jen tlachali.

Jednou z večera strhla se hádka,
on kousnul, vysál ji zkrátka.
Když v náruči mu umírala,
jeho hrdlo svíral pláč.

„Miluji Tě“ zašeptala,
on s láskou byl slabý rváč.
„Drahý, podej mi svou dýku,
proklínám tvou věčnou pýchu!“

Bodla přímo do srdce,
cítil bolest… a přece.
Spolu v obětí usínali,
už nikdo neví, jak sladce spali.