Vprostřed cesty...

I.
Jsem trnem mezi zlými květy
jenž, oplývajíc něžností,
zraňuje staré, nudné světy
smyšlených úzkých svatostí.

II.
Vykvetla růže vprostřed cesty;
šípková růže s touhou žít.
Stala se dárkem pro nevěsty
jenž neuměj' cit vyslovit.

III.
Ztratila růže všechny květy,
trny však na ní žily dál
a na nich vlají siluety
závojů, jenž svět roztrhal.

Něvěsty skryly clony času,
i růže, dary z marnosti,
už nemaj' síly, nemaj' hlasu,
jsou jenom prázdnou trapností...

IV.
Jsem trnem, nebuď růží snovou.
Když ztratíš z lásky pro růže
džbán krve, dám ti za ní novou
jíž peklo vzít ti nemůže!