..Defiléé...

...a pod víčky celej modrej svět,

co táhne tě zpět..

a ty by ses otočil a protáhnul ránem

Bez bolesti, s touhou nebrečet

/..jako pokaždý../

Jenže druhý šance se nevyplácej

A tak už nebudem sedět pod stejným stromem

A foukat si na roskousaný rty

protože koce bývaj konečný

a my nemužem dál sedět a nejít..

Tvořila jsem společnost

S omezeným počtem masek

A já je /bohužel/ z části prohlídla

Skutečnost nebyla o moc lepší

Všichni jsme si an něco hráli

A přesto jsme věděli

Že jednou to budeme my

Komu se bude šlapat na paty

/ s výmluvností/

Každej jsme uždibovali svůj kousek štěstí

Ale v tom slibný středu

jsme se nakonec potkali..

možná to nebyl anistřed

jen velká šmouha mezi námi

Ne, nebylo kružnicco by nás pojily

Ani dalších jiných různočar

Možná jen…

Ty chodníčky co jsme si dláždili

/naivně/

Každej jednou skončíme

V tom svým pekle

/případně nebi/

Který nebude bolet o nic víc

Joo

Stavěli jsem vzdušný zámky

/a taky hangáry/

Smály se možná sami sobě

Ale

Hřešili jsme dojednoho

Jen někdy se o tom víc mluvilo

/ ..pro bolest druhých..?/

Slova jsou zbytečný

Hrálo se na city

/ a taky body/

Každej jsme sváděl malej soukromej boj

Se slovy

,,….teď už to konečně musí vyjít“

Ale po každé jsme stáli pod stupněm vítězu

A s povzdechem doufali

Že příště to budeme my

Kdo bude pod mocí prstenu

Jenže ideály a nevinnost se vytratily

S příbývající zaběhlostí a nevyhrou..

Prvotní okouzlení

Vystřídala vyčerpanost

Neshoda, výmluvnost..

A my se začali měnit.

Nešlo nevidět

Jak se nám mění tváře do podivných grimas

Přetvářek a občasných protivenství

Bylo to jasny…

Přišel konec

A tak tu teď stojím jako jeden z těch

Co končí etapu svýho modrýho života

S touhou už nidky nepoužít přetvářku

Protože nidko nejsme bezchybnej

A každej svádíme svůj boj

Ať už menší či větší

Každej máme slabý místa

Který můžou bolet

A vy

mě pokaždé prohlídnete

/aspoň trochu :)/

A tak nemá cenu hrát si na něco co nejsem

/a nikdy nebudu/

Bylo my s vámi hezky

Děkuju