Vrba

Dnes ráno, když šla jsem
s nákupem těžkým domů
viděla jsem desítky lidí.
Stáli před alejí stromů.

Stáli tam a rozčileně
o něčem asi hovořili.
Lomili nad sebou rukama
a směšně se přitom pitvořili.

Tak přistoupila jsem blíže
a spatřila ten strom.
A pod ním drobnou holčičku
lezoucí na dřevěnou stoličku.
Zdá se, že jí po tváři
stékají prameny slz
nebo možná kapky deště,
co k tomu výjevu přidal se ještě.

Zvědavost mě blíže jít nutí
a ač v houfu lidí není již hnutí
sunu se dopředu.
Chci to vidět.

Vidím starou omšelou vrbu
a na ni provaz- a v tom strnu!
Hlavu ve smyčce uvězněnou
nespletu si s cizí ženou.

Poznávám totiž sebe.

Stojící
na otlučené stolici
před zraky všech těch lidí.
Bez šatů a plačící...

Rozhlédnu se kolem sebe
chci vědět, co si všichni myslí.
Snad hledám strach, snad soucit.
Snad doufám v nějaký pocit.

Ale ne.

Dívají se s napětím
až tváře jim planou.
Chtějí, ať se houpám
s hlavou směšně nakloněnou..

Tak udělám to, co chci už dlouho.
Stoličku podkopnu