Zrcadlo...

V místnosti velikosti suteréního záchodu,
klečím,
jako poutník na kolenou,
a přitom pátrám ve tmě se spoutanou rukou
po něčem lesklém.

Jako slepec bez pomocné hole,
jako blázen s lasem ve stodole,
hledám správný tvar,
co by zapad do celé hádanky,
velké skládanky, co je přede mnou.

S rozbitým zrcadlem, spoutaná sametem,
snažím se poskládat svou rozbitou duši.
A přitom přemýšlím, jak se to mohlo stát.

Ty jsi ten kámen, já jsem to zrcadlo,
co bylo kdysi celé a znovu se rozpadlo.
..Jen stěží ti to můžu vyčítat...