Proč ne?

Oddávající se blažené tuposti
v nejdelším tichu
hrál císař na ocelové varhany.
Epos pro dračího prince
z temného kouta
ledničky Zanussi,
uvnitř paláce z ledu a dívčího
pláče.
Na stěnách visely prapory
v barvách
jak čerstvá krev na prvních snězích
a hrozivě křičely do světa
věty o své zbytečnosti,
těžké jako víko rakve.
Venku zatím vyprávěl déšť zemi
o nebi.
Ale nevěřila mu
ani slovo.

Davy anonymních árijských adoristů
řvaly pod balkónem černé vily:
Olet oman itsesi herra!
Kecy?
Lovec psychiatrů se vzbudil před úsvitem,
oblékl si šaty čínského úředníka
ze sedmého století
a vyrazil do Tesca
pozdravit starého kámoše Satana.

Zatím varhany burácely
jak rozbouřené moře
žluče cholerické manželky,
když vám zůstane její
sestra za nehty.
Jejich hudba by mohla
klidně spoutat tvou duši
a odnést nás do krajiny
gigantických hub na setkání
vesmíru s Gordonem Wassonem
a národním sborem ruských mažoretek.
A proč ne?