Hořící temnota

Zde zatemněné místnosti
nasycené puchem trávy
sedím tu a mám toho dosti.
Posílám k čertu ty krávy
a kretény nynějších dnů
do brlohů, odkavaď přišli.
Svět nechápe mé hry tónů.
Nejsem jako ti, kdo z něj vzešli.
Mám dost toho na mne plivání,
plamen naplnil skelné hroty.
A tak ztrácím zdravé vnímání
na kraji hořící temnoty.

Zmatené výjevy z mysli,
ohlušující rachot kol,
mé myšlenky najednou zkysly.
Je mi jako bych byl namol.
Jedu tímhle stínovým vlakem
někam do horoucích pekel.
Těla rozmačkaná podtlakem
se lepí na zdroje světel.
Co já tu sám? Má to řád?
Hrají jen své perverzní noty.
A tak procházím skrz svůj pád
na kraji hořící temnoty.

Vždycky jsem naivně věřil,
že se jednou všechno upraví.
Ale nakonec ze všech mých sil
mi zbyla jen ta spjata s krví.
Běžel jsem závod proti sobě
jakousi překážkovou dráhou.
Odpověď naleznu snad v hrobě
a projdu ďáblovou žáhou.
V rukou jímám železnou smrt,
zapaluji svíce knoty.
A tak do zápěstí dělám vrt
na kraji hořící temnoty.

Napsali mi ortel, ti chtiví,
nevzdávej se jak já – nejsi sám.
To já jsem klesl u poroty.
Možná jsi smutný, však živý.
A tak zbytečně umírám
na kraji hořící temnoty…