Slepá Daniela

To jedno odpoledne byla obloha tak temně modroskleněně vysoká, že slunce ji propalovalo autogenem a stejně hrozila spadnout. Kousavě se zabodávaly paprsky do kůže, potřísněné pylově žlutým větrem všeokolních trav kolem kotníků, kolen až k pasu, trav rozvrkočeně hebce řezavých v dlaních, plných nasbíraných hemžících se berušek. Šla snad k lesu, snad sama nevěděla, říkala si Slepá Daniela a pro ostatní byla jen Divoká, ta Divoká, co moc zná a tak nic nepoví, co vydaná jim napospas je bezbraná a tak si je ochočuje pohádkami, kterým nikdo nevěří pro její slepé oči, dívka s vlasy plnými berušek a trávy, co se neptá na příčiny. Že jejich ruce zrudnou vlastní krví a vlasy zbělají, že nebe sežehnou vlasatice a vysmýčí požárem, že vše vykřikne v němé agónii a pak se zastaví, to viděla jako dítě a oči i ústa zavřela, a když pak nebe plálo a lidský nářek zazněl jako poryv větru zemí, na okamžik dlaně plné berušek sevřela, smutkem, bolestí, pohrdáním hloupostí, a na okamžik je nenáviděla za to, co způsobili sami sobě, a pak jí z očí vytryskly slzy, které svlažily ožehnutou zemi. Tam, kde dopadly, vyrašilo stéblo. Divoká Daniela plakala a stébla rašila zemí, kam přišla, a cestičky jejích slz se rozlévaly jako řeka, kamkoli přišla, a ze stébel rašily květy a stromy. Tak prošla zemí a z dlaní se snášely berušky a rozbíhaly se jako droboučká a malá a velká zvířata a rozbíhalů se mezi stromy a květy a trávu, obloha pohasla do temného skla rozpáleného autogenem, lidé se vyhrnuli ze skrýší a volali Zázrak, lidé se vyhrnuli a volali Přežili jsme a nevěděli, že tak tomu není, že byli snášejícími se beruškami a minulými obrazy a útržky v paměti Slepé Daniely. Byl poslední den té, jíž říkali Divoká, a usínala pořezána trávou ostřicí, její krev zavlažovala pole, aby se urodilo obilí, a zavlažovala oblohu, aby k večeru zchladla a nespálila klasy dřív, než uzrají. Zavlažovala prázdná koryta řek a prázdné oceány. K večeru se z hor zvedl vítr, jak naposledy vydechla, a z nebe se spustil déšť. Ten večer byla obloha sametově hebká šedomraky a vzduch hojivě voněl kyprou hlínou a znovuzrozením.