Cela

Už prší ti i do cely,
už stvůry tvoje dospěly
a oblékly si kabát věku;
copak je stvůrám po člověku
když za mřížemi dožívá?
Tam, v koutě, houba prašivá
je jediným tvým společníkem
s nímž tulíš se teď pod deštníkem
děravým tak jak žaluzie;
třeba ten déšť tvé stopy smyje
a podmáčí zdi staré cely
do níž tě kdysi uzavřeli
a zahodili od ní klíč
a sami zdrhli někam pryč...

Už sedmnáct let, ještě více
vdechují plíseň tvoje plíce;
již bezmála tři století!
Vždyť ten čas vůbec neletí,
táhne se jako by byl z gumy.
A déšť to znepříjemnit umí...

A náhle zeje prázdnotou
ta cela s trudnou houbou svou...