Pohádka

Pohádka

Budu ti vyprávět pohádku
o jedné princezně
a jednom princátku.

To princátko spíše páže bylo,
ničím nevyčnívalo
a nikdy se nechlubilo.

Jednou tohle páže
na cesty vyrazilo poznat světa krásu
sluneční záře
i v jiném království.

Hledalo páže rozum světa
Cestou necestou, rovnou klikatou.
Mezitím však v jiném království,
hle, na princeznu krásnou, ušatou.

Jak veselá a hezká princezna byla,
jen kdyby se občas zastavila.
Všichni ji ale rádi měli
a hodného prince pro ni chtěli.

Král vyhlásit dal,
že princeznu krásnou ušatou
by rád provdal.

A princezna?Ta se jen smála,
s dětmi z městečka si hrála
a králi s úsměvem vždy říkala.
„Jen hloupý Honza mohl by mě chtít,
jsem ušatá, ráda jím, ráda spím
a celý život chci jen snít.

Král byl moudrý
a řečem princezny se smál.
V duchu vždy říkával,
že princezna názor změní
až přijde ženich na ženění.

V celém království známo bylo,
že krále nejvíc by potěšilo,
najít ženicha pro princeznu
a království mu předat věnem
a nový král vládl by svým jménem.

I doslechl se panoš výzvy,
když královstvím procházel.
Princeznu na obrázku uviděl
a klid srdce si tím rozházel.

Najednou už nehledal rozum světa,
už nehledal slunce zářící.
To všechno projevilo se
láskou v srdci hřející.

A vydalo se páže na hrad za králem,
rádcové a komoří smáli se mu,
vždyť smíchy břicha roztrhli si málem.

Král však moudrý zůstal dál
a smích komořích jen rukou odmával.
„Tak proč jsi hochu přišel“? ptá se král.
„Já vaši dceru za ženu bych si rád vzal“.

„Ale cožpak královské krve jsi“?pokračuje král.
„Nejsem, ale princezny nerad bych se vzdal,
mám ji rád a líbí se mi úsměv její,
zamiloval jsem se, i když jsme se neviděli“.

Princeznu nápadníci nezajímali,
avšak jak o pážeti zamilovaném se doslechla,
něco v ní poskočilo,
nadechla se a radostně povzdechla.
Chtěla ho vidět, troufalce odvážného...
z daleka, na cestách samotného.

Když ho spatřila, i srdce se usmálo,
což nečekala, co dělat dál nevěděla.
„Troufalý jsi cizinče, cožpak neznáš pravidla“?
„Ruku mou jen princ dostat může
a ne kde jaký cizinec, co pojídá povidla“

„Nejsem bohatý,ani princ,
ale barvu krve máme stejnou,
královská jak moje je,
tak v čem je rozdíl?
Vždyť mohla bys mít i lokaje“.

Princezna se usmála a cizinec zalíbil se,
on poznal to v okamžiku
a v tu chvíli věděl, že nevybral si semetriku.

„A vzal by sis mě i bez království,
či o kralování jde ti jen“?
„Jsi krásná a usmíváš se
s tebou trávil bych rád každý den“.

Podle těch slov princezna poznala,
že ji má opravdu rád.
A je to on, kterého královská rodina hledala.
A teď i ona souhlasí,
že usmívat se bude radši s ním,
než jen se vzduchem a kapradím.

Král moudrý byl a lásce nebránil,
vždyť i jeho královna prostou ženou byla,
než na hrad za ním se přitulila.

Byla svatba, veliká a dlouhá.
7 dní a 7 nocí veselilo se, jedlo, pilo.
A slunce s měsícem k tomu zářilo a svítilo.
A princezna s panošem?
Ti se měli rádi a každý je miloval,
neb moudře vládli
a král se přitom usmíval.