Herečka

Jsem docela normální holka.
Lidi říkají, že chytrá a hezká.
hraji divadlo a stále někdo tleská.
Já myslím si to taky,
na všechny kolem mám své silné páky.

Jednou za mnou přišel muž.
Já nechápavě zírala,
proč právě za mnou
se ta kreatura vydala.

Byl škaredší než parkoviště,
viděla jsem míchačku,
měl hlavu zralou,
tak akorát na pračku.

Jeho nos...
jak kdyby opilý nakreslil,
jeho pusa to byla požární hadice
a navíc byt vychrtlý,
jak tátova udice.

Proč zrovna já,
vždyť musí vidět,
že mám styl...
On na mě prostě nemá,
tak proč jen ke mně přistoupil.

Ta ostuda, co když nás někdo sleduje.
Řekne si, že sem se zbláznila,
když jsem se s tímhle bavila.

Na tom místě jsem byla nejkrásnější,
jak si to může dovolit,
chtít se mnou mluvit,
nebo mě vůbec oslovit.

Už je tady,
budu dělat, že ho nevidím,
otočím se k němu zády,
on odejde...
a já neztratím společenské body.

Něco říká, už podruhé to opakuje.
Naštval mě a tak se otáčím,
a řeknu mu vypadni, jak kolem poletuje.
To na srdci mě bude hřát.
Ale dřív něž vyslovím to,
on zopakuje: „Budete si přát?“
„Jsem váš číšník...,
ráčíte si objednat?“