Dotyk motýla

Vzpomínám si na dobu,
kdy všechno bylo snadné,
vzletět k oblakům,
než první hvězda spadne.

Tak krásně mámivé
a neskutečně lehké
jako letmý dotyk
křídel motýla.

Šumivé klokotání
v příboji na pobřeží
hudba puklinek a lagun
těch starodávných skal.
Houpačka vynese tě
tam a zpět,
zpět a tam.
***

Mezi listy větví nad tebou
pobleskuje slunce
a črtá ti do tvářě
jemnou hru světel a stínů.
Lehoučkou jako pavučinu,
tu co se ti chytila ve vlasech
když si tančila
valčík v náručí větru.
***
Jako úsměv rozeznělý
se vší dětskou vírou,
vírou v cokoliv.
Jako první tony jímavě
odlehčené písničky.
Jako něco hlubokého,
co však netone v křeči.
Naopak je to nadpozemsky smavé,
něžné, křehké, hravé a zapomenuté.
***

Tak snažím se v duchu načrtnout
si třeba jen obrys lehkosti bytí.
Nevím zda dokážu vidět co cítí
ta část mne, která mlčky stojí
nechá se unášet proudem všech slz,
k zbláznění, k zbláznění upjaté touhy
a na pohled pouhý navždy nevyplněné.

Lhostejná k tomu kam obě spějeme
čeká ta klidná a vnímavá dívka,
až pomine bouře a z malého dřívka
na posledním voru uvidíš květ.
Jako ten nejkřehčí bělavý kvítek
co roste na spráchnivělém trámu,
trámu zbořeného domu,
zbořených iluzí hořkých přání.
Co mu však brání zrodit něco čistého?

Dívka jen čeká na svou chvíli,
aby pak se samozřejmou péčí,
koukala na svět kolem sebe
s dokořán otevřenýma očima
a s pocitem zázraku hluboko za nima...