Princ coloradský

Princ coloradský

„Pokud si do týdne nevybereš,“
varoval svou pyšnou dceru po dvou plesích král,
„vyberu ti manžela osobně,
i kdybych měl uspořádat sebelepší bál!“

Princezna zírala jako vyoraná myš.
Někoho si sežene. Ona – taková krása krás!
Chtěla nejbohatšího prince,
jenže kde toho pravého sebrat a přitom nekrást?

Nechat si od tatíka nápadníka vybírat!
Tss, to by byla až moc hloupá!
Právě proto, že byla skoupá,
chtěla ženichovy finance nejdřív spočítat.

Vydala se na cestu královstvím.
A tady naše pohádka začíná:
Bylo nebylo... ne, nebude o nápravě pýchy,
tam skutečně zápletka nespočívá.

... Tedy šla. Najednou ji přemohla žízeň.
Sedla si ke studánce,
přemýšlela o princi, vtom uviděla žabáka.
„Ty že jsi můj zachránce?“

„No, proč ne?“ usmyslela si.
Žabák zamyšleně naklonil hlavu.
Určitě si říkal něco ve smyslu:
„Uh, cože? Co to je za hloupou krávu?“

„Ani korunku nemá,“
dumala princeznička nahlas.
„Ale tak co.“ Přitiskla žábu k tváři.
„Kuňk,“ ozval se srdceryvný hlas.

„Ty jsi ale krásný princ! Určitě jsi i bohatý,“
princezna se motala okolo studně.
Ropucha na ni zírala vyjeveně,
a navíc dosti otráveně a nudně.

Děvče popadlo žábu a spěchalo do zámku.
V zámku se divili. Copak se zbláznila?
Tahat sem takové odporné stvoření!
To je vděk, princezno, viď? Ty ses tak snažila!

Jedna věc je, že žabička byla samička.
A věc druhá, že ropucha coloradská má látku
(skoro jako lysohlávky), halucinogenní bufotenin,
který teď psychicky ublížil (chudáku) děvčátku.

Ještě štěstí, že neolízla ropuchu velkou,
jejíž složení povrchu kůže zahrnuje glykosid - srdeční jed.
Pak by asi neležela na lůžku, ale pod vlhkou zemí.
Lepší nehulit nebo aspoň zůstat u méně nebezpečných cigaret.