Cherubínu

Bělostné to dlaně cherubína,
zlatavý to háv mu oblékám,
bělostnými dlaněmi mne svléká,
prý „beztak růži z ráje nečekám“

…Čekala jsem…

Plavé vlasy sametem se zdají,
oči lesklým blankytem snad jsou,
hrou rozkošnou se koutky snaží zvednout
mých rtů; hrou vpravdě nestoudnou

Pro básně, které (strojeně) mu psala
nemocná má duše z hlubin snů,
pro cherubína často zaplakala,
co na tom však? Jen změť to špatných dnů.

V sametovém hávu v lůně pekla,
se zlatavým vlasem před ďáblem,
teď náhle sama bolestně jsem klekla,
pro nedůvěru v hry, jež moc jsou přehrané