Obraz duše

Já jednou měla divnej pocit
a od té doby zdává se mi každou noc,
že nemám komu volat o pomoc
a strachem budím se i v tiché noci

Temné stíny v duši tíží mě jak kamení,
dívám se do zrcadla na kohosi
a můžu říct jen? "tebe neznám, kdo jsi?"
tak dej mi aspoň malé znamení

Tu tvář, kterou tu zříš,
patřila snad někomu koho jsi znala?
Nevíš? Snad že by ses jí bála?
já jen říkám: "Ty sem nepatříš!"

Je to ten, kdo černý šaty má?
teď leží nehnutě ta bledá postava
a kolem kolik smutných postává
a kolik z nich dnes celou pravdu zná?!

Tak na chvíli se otočit a říci stůj,
a i kdyby se mi chtělo,
já znám tu postavu, to tělo,
to dívám se na pohřeb svůj!