Bylo ... nebylo ...

Na lůžko z kožešin usedá mladá žena
neodbytným snem k ránu probuzená,
nebo snad vidina to byla
co s rozedněním ji probudila?

Přemýšlí, hlavu bere do dlaní
nad snem, co přineslo jí svítání.
Pak rozhodným hlasem káže koně osedlat,
vidina žene ji teď časem nemrhat.

Podkoní ještě polospící
přivádí koně své panovnici.
Náhle však bystří zrak a téměř nevěří,
ta žena, která právě vyšla ze dveří,
co od mala ji zná
a hrával si s ní ve stájích
jak víla líbezná
teď právě k němu přichází.

Šaty - nejjemnější len
a šperkem na ňadrech je oslněn,
ramena halí kožešina,
to děvčátko, ta žena zdá se býti jiná.

Slunečný v očích jas
a ze slovanské tváře
line se zvláštní, jasná záře.

Kůň neklidně kopyty podupává
když usedla do sedla na jeho záda.
Moudré to zvíře zná dobře paní svou,
tuší, jak jízda ta je pro ni významnou.

Nejprve cvalem, pak tryskem dá se v let
a komoně svého žene stále vpřed
opratí šlehá, bodá do slabin
polem a lesem,
světlo střídá stín.

Pak káže žena - příteli můj stůj
a cestu tu si dobře pamatuj!
Až naplní se čas,
ty povedeš sem zas
vyslance s poselstvím významným.

Na konci lesa v remízku
přiváže koně na blízku,
krade se tiše, neslyšena
na okraj pole moudrá žena.

Tam s párem volů orá kyprou zem,
v prastarém rytmu šlape brázdu za pluhem
zhmotněný muž, co k ránu byl jen snem.

Zjihlým svým okem dívá se ta žena
pohledem na mužné tělo uchvácena.
Vidí jak on se dolů náhle skloní
a k hroudě kypré země něžně voní.

Vystoupí pomalu z úkrytu
scénou co spatřila omámena,
promluví něžně k oráči,
co padá s úctou na kolena:

Vstaň muži, vím, že mezi všemi
ty pro mne jsi jediný vyvolený.

Smíš něžně mi promlouvat do duše
a oslovuj mne - Libuše ...

***

Bylo ... nebylo ...
... kdo ví?

Snad fantazie
příběh dopoví ...

***