Záchranci nostalgie na věčné časy

Všichni sedíme na
jedné posteli absurdního dramatu,
popíjíme jeho krev a přemýšlíme o tom,
kolik úrovní má čas.
Něco tě bolí?
Ten zvuk,
ten stejný jako Jeho oči.
Nech to hrát!
Nech to hrát!
Šel domů do mezistran kosťostroje.
Pustíme si plyn až do konce
abychom uvěřili chtění obskurna.

Blonďatá jde doprostřed,
ona tam byla vždycky,
nehraje pannu a nikdy jí nebyla.
Měli bychom jít, až tam, kde bychom
pořádně ulítli,
přepadli,
zhroutili se z
konce
a neměli bychom čekat tak jako
oni před vchodem.

Za dveřma na nás čeká spasení,
co zvoní a klepá,
zvoní a klepá,
jenom bychom rádi odpověď na otázku:
Kdo kolik má komu vráti?
Koli stálo víno?
Ach, my nevíme, jak jsme ubozí,
omezení a nevíme ani,
kolik stála Kofola.

Anarchisté stále hrají tu samou píseń,
ale stejně ji rádi posloucháme.