Lidé kolem mě

Dál od břehů plujem
vítr do plachet se opírá.
Utíkej co nejdál můžem,
vždyť všechno kolem umírá.

Potřebuje lásku kolem sebe mít,
cítit ji v srdci a být v bezpečí.
Sama se vzdala jí,neví kam jít,
Náhle samotná,a to ji ničí.
Co bude dál,co čas ukáže,
hrozí se poznání,že nikdo se netáže
co se vlastně dělo s ní.

Každý jen soudí
A pravdu nezná,
Nikomu nevadí,
když brzo sezná,
že pravdu neměl
a přesto ji odmítl,
sám doma dřepěl
a jediné,co dokázal říct:
„Tohle bych nikdy neudělal.“

Bolí to,víte?Jen sedíte a soudíte. A pak už jen od svých nejbližších slyším:
co jsem to provedla a kam se řítím,
co to mám za život a čím se řídím,
že nemám výčitky a jen tak si žiju,
že nemám zájem a občas piju,
mě to tak stačí,proč jim to vadí,
sami nic neznali a teď jen žvaní,
co mám dělat a co bych neměla,
děsně rychle prý jsem dospěla.
Nějak už nevidí,co mě k tomu vedlo,
Že sami dělali mi ze života peklo
A proto jsem tady.
Zoufalá,v depresi,myšlenky smutné.
Bylo by opravdu vážně už nutné,
Probudit k životu tu tajnou sílu,
Co mění holku v moc chytrou vílu,
Která s ničím hlavu si neláme,
Problémy vyřeší, a to co děláme
Pro každodenní přežití,jí přijde zábavné,
Sama jen proplouvá a lidem pomáhá,
Milá a hodná,nikdy neustává,
A hlavně- je šťastná.