Slyšte

Já říkám „Slyšíte mě?“.
Vy na to „Jasně!“.
Tož, dobrá,
tak to být má.

Jsem tu už nějaký pátek,
nejsem study jak led.
Nepořádám fracků slet,
jedu jen tam, kam chci jet.

Vystrkuji růžky,
jako každý z nás.
Kdo na ně vezme nůžky,
dostane od nás.

Díky mé osobnosti,
filtrují své zlosti.
Patřím mezi lidi,
co kritizují vše zlé, co vidí.

To je podle mě dobře,
jestli nesouhlasíš, si klíště.
Živíš se na druhých,
a většinou lidí zlých.

Proto volám, křičím,
vše, předem krásně ničím.
Ač to tak být asi nemá,
dost lidí mi pomáhá.

Pro ty lidi tu budu furt,
ostatním ztroskotancům, se chci smát.
Ale nejde to,
popadám se za břicho.

Samozřejmě, že smíchy,
jak jinak.
Hlásí se někdo na operaci s námi?
Nikdo? Jak jinak!

Každý si hraje na něco,
co není.
A čeká ode mě něco,
co mu uleví.

Proto tenhle diss na vás,
že jsem kluk hodný? Prdlajs!
Mám vás někde, jasný?
A není mi vůbec pomoci.

Ale ani jí nechci.
Byli bychom jen otroci,
totalitní, podělané moci.