Šumavská elegie

I.

Nevím, kolik
z Myší Královny mi zbylo
mezi lesy,

jsem o samotě, soužím se,
a říkám si, kde jsi,
Královno má,
snad doma?

Neuvidím tě přes pole,
ani přes sníh,
ani přes oblohu,

žádná z proseb bohu
nevyvolá dnes
aby zmizel les,
a ty se přiblížila,

ani kdybys žila
zrovna za lesem,
kterým spoután jsem.

Ó, prosím, prosím,
jak tu zanikám,
když nikam
se dostat nemohu,
jsem ukrytý v rohu
a nejen mým přičiněním,
nýbrž vším a i tím, o čem nevím.

Ty mi píšeš, je 10 hodin a 42 minut,

v každém setkání se rozhoduje,
jestli budu minut,

a nekonečný čas
pokračuje zas,
a i kdybych si zvyknul,
samotě bych neuvyknul,
a zoufalstvím bych
rozkousal si kolena,
jsa navždy opuštěn.

Všechno se slije v jednu pěň,
burácí u splavu
do nějž plavu,
a v tiché Šumavě
nahradí mou hlavu
něčím, co přichází po hlavě.

II.

Po tisíc let vznikám,
abych došel nikam,
došel stavu bez rány,
svaté Nirvány.

Ale co teď vzniká
v klidu úžasném,
je to pouhým snem?
Vinou bez viníka?
Nebo to má příčinu,
pro niž zhoubně zahynu,
v čas ji neodhaliv?
Nejhroznější z paliv
života je touha,
bezbřehá i dlouhá,
sápe se vždy po moci
a rozsévá nemoci,
hříšné pokušení,
nad nějž co do krásy není.
Co to tedy vzniká,
tady, bez viníka?
V opuštěném domě
co zde vzniká pro mě?
Jaký stín a jaké světlo
do mě samovolně vteklo,
jaké dlouhé mlčení
postavilo vězení
mého neosvícení?
Jsem to snad já onen viník
svojí vlastní zhouby,
v nicotě a bezpečí
proti sobě podnikám
rány, jež se neléčí
a k tomu dobrovolně, sám?
Utekl jsem tomu ruchu
abych umřel v tichém vzduchu?
Dal jsem sbohem tomu lidu
abych myslel na něj v klidu?
Soužil jsem se, abych toužil
nebo toužil, abych soužil
jiné tím svým mlčením,
nedostupným vězením,
chci snad na jiné dát vinu,
že sám ve svém klidu hynu?

Míti svatý obrázek,
ještě více otázek
bych kladl mu,
bez významu
však je to v bytě
ateistickém.
Vždyť bůh zašel na úbytě,
ale já tu přesto jsem.

Příčina je jistě ve mně,
pobublává si tam temně,
ovládat stroj mého těla
ona zajisté by chtěla,
jako já bych nepohrd
stát se třeba pánem Brd,
nebo lesapánem,
a obcházet ránem
svoje pozemky,
ztratit myšlenky.

Příčina se ve mně směje
všemu, co se kolem děje,
anebo mě trápí,
přes hlavu má kápi,
jezdec apokalypsy,
na řetězu psy.

Po tisíc let vznikám,
abych došel nikam,
došel stavu bez rány,
svaté Nirvány.