Dialog lásky

Do noci září oči mé
larimary dva
ze dna moře,
když horce dech tvůj zastavil se
na ušním lalůčku...

Ve světle té záře modravé
zahlédneš mé oči zelenohnědavé
jak odraz jara v lesním potůčku..

Na hladině pak jiskry co srší
jako když na mě zlato prší.
Do vlasů mi dopadá
na ramena,šíji
na záda.
Stružkou mámivou stéká
tam do údolí sevřeném
stužkami korzetu,
kde ukryto je světu..zákoutí
tajemné,jemné i plamenné.

Až spatřím jisker záplavu
po proudu dolů poplavu.
Zkusím to jemné zákoutí
v plamenech vášně proplouti..

Ve vlnách dmnoucích
doprovodem zrychlený dech
ponese Tě jak
na křídlech
až vystoupáš na vrchol
bělostných hor,
kde odměna pak sladká
čeká Tě s vůní jahod lesních.

Pak s rozkoší v mém objetí
dostaví se i dojetí
za přítomnosti měsíce
polibků sladkých tisíce
mé rty si s Tvými vymění
v tom čarokrásném souznění.

Vzápětí budu zasypána vodopádem
něhy, jejíž břehy
skončí až u konečků prstů.
Rty pak cestou zpět..
promění mi svět
v let pro Tebe
do slunce
do nebe.