Balada o samotě

Podívej, kvete růže, z úst
hniloby a prachu raší zde
v ústavu, popravy múz
uzamčený obal, sperma na
zdech......

Utíkej, roste strach ve klíně
slaná chuť potu a chlup
podívej, hnije červ ve hlíně
původně tělo, zůstal jen
chrup

Byl jsem rozpoznán
zaoblen, natáčen, skonán
cokoli, pomyslíš, to vše
a mnohem víc, mé trápení nic
nezmůže nic

A hle, sen už skončil
já odtančil, jak malicher
ný vítr, vichr a stín
a svou tajnou esenci
prozradil splín

Od tebe, já nečekám nic
víc než co dal bych sám
však nemám víc
na kraji lsti a kůže
hle, tu procitám

Protože jsem strážen
všude dokola je prach a vesni
ce je ponurá ve své
kráse, ach samota a
lesk, radosti mé

Pořád dokola ta samá inte
grace a všechny ty
divné nesmysly, gratulace
vůně, růže sinalá, duše
čistá, srdce špinavá

Proč se pokaždé dívá
m z okna a mám strach
že umřu dřív než
stihnu začít žít
jak chci já sám

Jsem Jako Odysseus jen
nevím, odkud jsem vyplul
má představa o světě
omezená, vždyť i má
Ittaca
jen sen

Holedbám se, že věci jsou
stavem všeho okolí
stejně jako modlitba o
původu jemných a hedvá
bných perel křídel

Lva a mám strach , ó
z toho že se vzbudím
podívím, vždyť procitám
a budu prázdný, průsvitný
a sám

Kdyby byla aspoň naděje kdyby
byla laskavost vstřícnost též
chtěl bych ať v zradle vidím i
něco jiného, než jen
přetvářku a lež