GS CONDRO 400

Je mé utrpení krásné?
Líce smutných rodičů? Pláč bratrův?
Rodinná mizérie, krize hospodářská?
Oslním mně podobné zmetky
charakteristikou mého života?

Na krutou cestu napadl přes noc první sníh.
Holé díry trav zejí v prázdnotě,
zelenožluté hřbitovy visejí na billboardech,
dálnice se napínají časem,
smrt dýše ze smaragdových vod pod betonovým mostem.

S rukama v kapsách jdu,
velmi lhostejný,
marnotratně jitřím depresi.

"Snad nepatřím mezi tyto jevy,
ovlivnění jejich v kompetenci nemám,
zamířím na most spáchat sebevraždu,
anebo umřu životem,
jenž jednou by mne stejně zabil."

Vyschlé město pableskuje na vrchu,
na pasece, na níž rostou domy,
kouř stoupá, ale neklesá
nestoupá a neklesá, kouř není.

"Nechce se mi mluvit,
ale telefonovat
je krásné,
není to z očí do očí,
ale slova zůstávají
stejná,
ba méně závislá
na okolnostech
lidskosti."

Usnul jsem s rukama
podél mrtvého těla,
myslel jsem na tisíc zítřků,
horších nad dnešek.

Ó ano, mé utrpení je krásné! Je nádherné.