Litere, miluj mne

Amélie,

chci ti říct,

že tvá poezie je velmi dobrá

a že mluvíš i za mne, že u tebe
nalézají vyjádření
mnozí.

Znáš tu mojí o červených kolečkách?
To bylo dávno, a teď na ni padá prach.

Já nesním tolik co ty,

já se postím,

jsem asketa, nudný asketa,
mnich, co nehovoří česky.

Neurobeate,

za tvoje cesty

cesty lesnaté

po kolejích pláče

bych se nejraději modlil
celé dny,

ale vůbec na tebe nemyslím,
snad ani vteřinu,

je to divné, my se asi vůbec neznáme,
prostě ti tímto vbodám do srdce meč
a tím jsem se tebou provždy skoncoval.

ale nechytej se všeho,
zvláště verše zbytečného.

Lepitlapko,

ty umělkyně jedna malířská,

ty sorto,

ty krasovidko, ty požehnaté dítě
(květin),

jak vůbec můžeš mi být známa,

když pro věci vyšší zrozena

putuješ z města do města

a z divu do divu.

Ach, Poutníku,

Poutníku, mi dva máme k sobě
snad nejblíže,

o nás kdosi lže,
nad námi je šílenství popěvků,

trylkování za bílého dne,

ale já nepiji alkohol
a nekouřím,

jsem Kafka, totiž,
tož dobrou noc a kafe si vypij,
ať ho nemáš studené.

Zvyřáde,

jak se máš?

Co v Brně děláš? Šiješ kamaše?

Či vytahuješ manžety z kaše? Nebo šle?

Píšeš dopisy z barevných stuh? Medituješ zrovinka?

Požíváš nějaké látky, na kytaru hraješ? Něco pozoruješ?

Učíš se a zkoušíš? Zvyřáde, ty neřáde,

myslím na tebe.

Kris. Kris Vaňková,

váznou mi slova
v krku.

Objevilo se, že jsem promiskuitní.
Prosím, děvče moje. Utni
mě. Můj tipec znič. Já lásku
stejně tobě nedlužím. Ty jiné
taháš sobě do srdce. Jdi sama
za nebem svým do světa. A já jen
budu tam, kde jsem. Léta.
Léta samoty, jež mě čekají.

Jiné už nemám.

Snad tebe, prostějanku,
ale pro tebe
snad něco o blues jen
a mosty do nebe
a betonové věci
a kecy kecy kecy.

Nemám věru nic,

jen vás, literáky moje věrné,

plačte za mě,

neboť nesvěřuji vám žádnou lásku cizí

nýbrž vás samé, kteří tu jste, miluji.