Ĺáska mezi hroby..

Zahrada plna bílých květů, pnoucích se představ k oknům domu.
Starý dům, pokrytý vzpomínkami a minulostí. Dům v jehož zdech se mísí krev s prachem. Slzy stékají po oknech a nářek se nese staromódní kolínskou. Tam jsou ony zaprášené pokoje. Tam kde v ní věřil, ale bál se jí propadnout. Miloval, ale nepřipouštěl to.
On...
Ten, který má zorničky pokryté šílenstvím. Šlechetně smeká klobou pod obdivem svých andělů. Sahá si na dnou, přesto je na výsluní. Tajemství, která se nesla v jeho krocích pokrývala lidi strachem.

Krok za krokem,
vstříc šílenství.
Cit skrývající za hrobem,
osvětlem vyhaslou svící.

V zahradě plné růží,
plouží se pod oparem lásky.
vystaven světu lží,
které si nahrává na nekonečné pásky.

Cožpak je nemožné milovat vzpomínku? Milovat mrtvolu! Nikoli pro její krásu, ale pro její slova. Pro její dech, pro její naslouchání. Společně šeptali do tmy. Tmy v níž se milovali. Dvě těla. Zvrácené? A láska..láska není zvrácená?

Na komodě nechal klobouk,
cuchá jí černé vlasy.
*na její nohy snáší se černý pavouk*,
a ústami dotýká se její dlouhé řasy.

Pod postelí leží podvazky,
jejich těla se zmítají v křečích.
Ne..už nejsou loutky..přestřihli své provázky,
unášejí se v proudu milostných řečí.

Ach. To já jsem ta mrtvola. Mrtvá, živá mrtvola. Miluji ho. Miluji šílence, s klouboukem. Jeho, jež žije ve svých představách. A věří..on věří.

(proč neexistuje?)..

Dva bezcitní ruku v ruce,
živí, mrtví milují se.
na pokraji rozkoše...
živí, mrtví milují se.