Bůh jen zapomněl

Nazval Bůh oblohu nebem
a byla smutná jitra a šedá rána

A nohy mu sténaly chladem

V tom divném ránu, v jednom těle otevřel Bůh srdce

Přijalo vlídnost, věčné snění
i štěstí na zakázku

Vzňaly se ohně
a v tom smutku, někde vzadu
zažehly v něm božskou lásku!

Potkalo úsměv i starost druhých
a že nebylo to srdce kamenné
vzal Bůh jehlu z gramofonu
a v něžných tónech bez milosti
poslal to ráno, bez lítosti
do srdce mu déšť

... i zlost, i hněv
a závist na provázku
Oheň hasil,
ale NE tu lásku!!!

Nazval tedy tělo ženou
a dal jí rouhání,bibli
a muže

Nazval Bůh tmu nocí
hvězdy vyleštil
a vymyslel jim měsíc

A měla žena šťastná rána
snídaně v trávě
a teplé noci
... a toho muže!

Spoustu barev,slov i říkání
... a muže
Mnoho snění a velké plány
i věčné stýskání

Tak dal Bůh té ženě jméno
a velkou sílu
a obrovský úsměv, který ji moc sluší
Jen zapomněl v tom božím spěchu
dát ji i kůži hroší
... když dal ji toho muže
…