Jen minutku

až jednou umřu ve svatebním kroji
a vykřičím se bez tebe do černé země
mé sny spoutáš slovy a zatlačíš víčka

(… já ucítím Tě, snad o minutku dýl )

nezbude ani slza ve mne
… ani oheň, ani řeka
jen čisté modro

tvůj chlad vyvenčím do krabičky z dubu
a pod vlasatým stromem pobrečí si svět

obejmu naposledy déšť
a pohladím Tvé hříchy
snad pochopím Tě

(… jen o minutku dýl!)

a za mraky, co stydí se před černou vránou
vytřeštím oči a vykřičím hluchým
starému Bohu před zlatou bránou

„jen minutku, už tam budu!“