V zatoulané krajině

Říční potok svěže voní kvítím okolo stružky posázené stromky,
řetízkuje a spoutává ve víry smysly rybám,
a malé jikry kloužou pod hladinou.
Lesní špičky stromů vláčí větrnou setbu, dychtí,
ukazují a kříží cesty toulavé,
a já, „hlupák “ přezíravý,
bláhový ve svých představách,
upoután osudem kolem země,
bez pohybů stojím a zvedám hlavu k mrakům.

Můj pohyb k té daleké krajině trhavým se stává,
zpomaleným reflexem chytá štěstí,
šílet a tancovat do mrtvé chvíle, ticha krása,
jako trní v záchvěvu času,
cítit mezi prsty vítr skučet,
sílí a zvedá jak monzun vlasy,
vzduchem proudí a strhává z oděvu churavý,
přebytečný shon matky země;
ačkoli ledově příjemný vítr ovanul mě,
práská do mého těla bičem rány,
spoutaného apoštola.

Zavírám oči a nechám se vést tajemným šepotem,
padám a smysly posévají mozek,
třeští a blouzní k záhadné krajině,
spoutané povětrnou dravostí.
Jako lovec sbírat všechen volný vzduch,
prapodivné přírody která prázdnou chvíli nezná,
a vítat básnická srdce,
na Literu,
ve verších skvostně ukrytých.