Fontána upovídaného ticha

.
.
Hrnek s vychladlou čokoládou,
toast s vychlazenou marmeládou
a pořád dokola ta samá píseň:
z hrnku, talíře a rádia hraje tíseň.

A s vychladlou hlavou
propadat podlahou
z horké vody pryč -
tak v zoufalství křič,
že máš rád.

Slyšíš?

Křič!
Do polštářů plných peří,
co stále nemně v koutě leží,
a venku sněží
tvá slova, co vše mlží,
když utíkáš k sobě do ulity /snad plží/.

A sny nejsou propity
a naděje tam ještě hoří,
když lásce se koří
každá tvá myšlenka.

Snad není tak prázdná,
jak moře mělká,
tvoje duše. Různá
tajemství snad má, víš,
vidím ti to na víčkách,
když spíš,
že topí se v oblacích i hloubkách.

Ty však stále někam se soukáš!
A lžeš, mlčíš a na mě pak koukáš.

Já jsem ten důvod, tajemství původ?

…Proč otázka krade ti úsměv z tváře?
Proč mlčíš a schováváš přede mnou snáře?
Proč bojíš se pochopení?…
.
.