město Ostrava

Havran v dálce pěje píseň zvučnou,
vítá zimu nastávající,
sníh padá,
na chodníku poprašek, malá vesta,
padá na bedra černého města.
Města mého,
velkého, rodného.
Tovární věž v mlžném oparu,
vzduch kdys pln vznášejících se výparů.
Teď zelené město již,
tady nacházím já svou skrýš.
Město, připomínajíc mi pana Bezruče,
město, jež pro mne znamená celý svět
Ten půvabný květ,
nutí mne psát na papír
byť i pár vět.
A nad vzdálenou květinou,
ten zastavil se čas,
a znovu odbíjí ten tenký vlas,
pořád, znovu, zas a zas.
Večer halí v ulice šum.
Na projíždějící tramvaj,
vzhlíží majestátný dům.
V myšlenkách vidím tu hornickou věž památnou,
a až další vločky na ni připadnou,
podzimní textury se v minulost propadnou.
Večerní šat si oblékám,
nejsem však sám.
Svět kolem obléká si textil ponurý,
a z okna vidět je,
jak mále dítě se k mámě přitulí.
V tomto městě halí mne vzpomínek potrava
moje město, nádherné, To je Ostrava.