Jak málo stačí k míru

Přemýšlím, tužku okusujíc:
mít vedle sebe mládí a stáří
je úkol snadný, lehký, jak nic.
Tak proč se někdy nepodaří?

Stáří a mládí jsou dvě sestry.
Jedna je jaro, podzim druhá.
Podzim je klidný, moudrý, pestrý,
jaro, toť duše dobrodruha.

Ach, jak je hloupé tohle mládí,
kdy člověk s větrem běhá bos.
Člověka v mládí všechno svádí,
tak nabije si často nos.

A jak před zimou stromů šat
barvu má jako plamínky,
tak člověka v stáří mají hřát
stejně barevné vzpomínky.

Jsou věci nehezké a černé,
jejichž plamínek brzy zhasne.
Však člověk těžko zapomene
na věci příjemné a krásné.

Byla dřív vážně doba jiná?
Taková čistá, celá bílá?
Nebo babička nevzpomíná,
že také někdy zazlobila?

Je pravda, že se z dnešních hochů
čest a poslušnost vytrácí?
Či dědové zapomněli trochu,
že také byli rošťáci?

A jakou chybu dělá mládí?
Co kde by mohlo doladit?
Tak proč mu třeba často vadí,
když stáří mu chce poradit?

Vždyť nezná vůbec zkušenost.
A přesto rádo vede spory!
Je hloupé a sil nemá dost,
tak pročpak překonávat hory?

Stáří už zapomnělo mládí
a mládí stáří nepoznalo.
Však kde je problém? Což to vadí?
Vždyť k míru stačí jenom málo.

Stačí si jenom porozumět
a vzájemně si naslouchat.
A je jedno, zda je vám pět
a nebo třeba padesát.

Přeci dědečky od dětí
a od mládeže babičky
dělí jenom půl století
- v dějinách čas tak kratičký!

Tak starší ženy nebo muži
bok po boku s dětmi mohou stát.
Ale chcete-li mít záhon růží,
musíte denně zalévat.