Svítání

Co je to vlastně naděje?
Dobrá víla, co kříží svět.
Vždy srdce lidské zahřeje,
vždy stojí s námi naposled.

Naposled, kdy už to všichni vzdali
a my propadáme do hlubin.
Tu přiletí odněkud zdáli
a drží se nás jako stín.

Drží, drží se nás vší silou.
Že pustí se? To možné není!
Bývá vždy společnicí milou,
klopýtá s námi přes kořeny.

Když večer přijde, padne chlad
a noc kraj zahalí.
Noc temná skrývá tisíc zrad
a samá úskalí.

Na nebi září jen měsíc,
má světlo stříbrné,
které rozlije do ulic,
pak sleduje, kde se co hne.

Ale moc toho nevidí,
vždyť k noci patří ticho, klid.
Ulice jsou teď bez lidí,
na zámek zamčen každý byt.

Občas se ozve vítr líný,
zašustí stromů větvoví.
A občas hlásek meluzíny
větru jen stručně odpoví.

Někde se světlo slabé svíce,
jež pomalu už zhasíná,
odvážně line ze světnice…
… tam ve tmě navždy usíná.

Nic nevidět, nic neslyšet.
Zdá se, že zemřel celý svět.
Ta noc hrůzu mi nahání.
Však přece přijde svítání!

Tma tmoucí všechno polyká,
je silná, mocná, veliká.
Větší je ale naděje,
že slunko zas se usměje.

Dohoří svíce, nepějí ptáci,
hlasy i smích se ve tmě ztrácí.
Neztratí se však nikdy víra.
A naděje. Ta neumírá.