Cesta životem

Světem statisíce cest jdou,

každý má však jen jednu svou.

Každá je jiná a jinde zatáčí,

leč neznám člověka, co po nějaké nekráčí.

Po žádné z těchto dlouhých cest

nemůže člověk se nechat vézt.

Ano, vážně, tento výlet těžký

vykonat musí každý sám, pěšky.

Tu cestu zdobí kamínky strachu,

bláto i silná vrstva prachu.

Ptáci tu znají mollovou notu,

člověk se topí ve vlastním potu.

Bolesti, bída, nemoc a strach

válí se spolu ve škarpách.

Však po většinu svého času

vidíte radost, štěstí, krásu.

Že slunce žhne? Že přímo pálí?

Že konec je až kdesi v dáli?

Že už jste celí unavení?

Že konec útrap nikde není?

Ale ne, slunko jen hřeje,

konec útrap se na vás směje

a říká: "Buďte všichni zdrávi,

turisti vytrvalí, praví!"

Někde se najde pramen vody,

v němž žízeň možno utopit.

Ale ten, co vidí jen nevýhody,

bez útrap těžko může žít.

* * *

Ať je nad námi zatažené nebe,

naše cesty půjdou vždy vedle sebe.

Nahoru do hor, z hor zas dolů

naše cesty půjdou vždycky je spolu.

I když na ně spadne kmen stromu těžký,

vždy půjdou spolu jak rovnoběžky.

Nikdy se nezkříží ani nerozdvojí

naše cesty - ta má s tou Tvojí.