děvka

isméno,

jsi mou
příliš krásnou milenkou,

já nesnesu tvou přítomnost
už ani o vteřinu déle,

táhni do prdele.

isména, moje snoubenka
není víc, než má myšlenka

ale není vůbec málo,

mluví tvojí řečí, skálo

řečí hladké bílé stěny
před níž stojím, neproměnný
rozdírám se do krve

toť začátek, teprve

isméno, jsi přiliš němá

podvolná a černá, dokonalá žena

jsi jak ticho,
jsi jak černé ticho,

a já v tobě hořím
jako svíčka
v obří jeskyni.

isména je hebký násep,
sladkohořká hlína, rudá

plátno z písku, potrhané
ale lačné

do ismény teče voda
těžká, padající voda
voda z vodopádu
do ismény vsakuje se vlhkost modliteb,
do ismény prší křehký čas,
na isménu drze pokládám
plápolající pochodeň
kterou jsem vyhasnul