Na dně Marie

.
.

rozlouskli oči
dva ořechy
co na podzim
se mezi listím povalují

když srdce stalo se hladovou rybou
chtivými pysky
požralo návnadu
a háček
v něm do nynějška zeje
pevně
jako se kořeny
staletého stromu
rozmáhají v zemi

jáma hluboká mariánský příkop
není jáma prázdná
aspoň slané moře
alespoň hořkost či slanost
alsepoň cosi naplní ho
po okraj

není nic strašnějšího
než jáma hluboká mariánský příkop
na jejíž dno nedohlédneš
na jejímž dně ani snad není
nic co bys mohl tušit

na jejímž dně ležíš
sám
a tak jako nedohlédnou na tebe
ty nedohlédneš světla

dálka výška i hloubka
pouhé fyzikální veličiny
a přesto všechny zákony
ustupují
když srdce požere
slepě a hloupě návnadu
a přes všechnu bolest
není zklamané

.

šťastný ten
komu se dostalo
štěstí
šťastný?
uvězněný na dně propasti
navěky beze slov
místo nichž slzy
nikdy doopravdy nepromluví

šumění větru
a šeříky, hrdličky
v okamžiku
kdy nedovedly být kýčem
třešně a jablka
hrušky jsme zažili?

jednou nohou na hoře
a druhou
okraj jámy
mariánský příkop

nedohlédnu na jeho dno
ta temnota a hloubka
snaží se mě zabít
či přivést znovu k životu?
rozlousknout oči...
ořechy v
podzimním listí

*