Kdo pase krávy?

Vždy pásl krávy na louce
a chodil bos. Snad neměl boty.
Schovával písně v klobouce
a zpíval je,, byť neznal noty.

Veselý zdál se, starost žádná.
A měl špinavá kolena,
která mu myla rosa chladná
a tráva hebce zelená.

Pro lidi míval dobré zprávy,
třebas nebyl lékař, znal lék,
co nezaháněl bolest hlavy,
ale lidskou závist. A vztek.

Lehával támhle pod javory.
Tam pod javory ve stínu...
A když slunko zašlo za hory,
nepotřeboval peřinu.

Vždy uléhal do jetele
a myslel, že na mráčku leží.
Ne, nechtěl jiné postele
a sny míval voňavé, svěží.

Přes den si hrával na píšťalku,
hrál krásně, ač to neuměl.
Hledíval snivě v širou dálku
a jeho tón v té dálce zněl.

Vstával s jitřenkou ráno brzy,
s tou ochránkyní jeho stád.
A zdálo se mi, že ho mrzí
vidět ji večer zapadat.

Zelená látka bez konce
tvořila jeho dětský svět.
Tam krávy hrály na zvonce
zvonivý, tichý menuet.

Hned menuet, hned symfonie
line se ze zvonců plechových.
A chlapec jménem Fantazie
znal tisíc skladeb takových.

A všichni - staří, malí, mladí
(no vážně, všichni, já to vím) -
- svého pasáčka měli rádi,
těch tisíc skladeb znali s ním.

Až jednou přišla jedna žena,
co ohrnula nad ním nos.
Prý umýt si má svá kolena
a necourat po loukách bos.

Už nikdy ptáci tam nezpívali,
teď tvrdě spí každičký květ.
Černá mračna se nebem valí...
... pasáčka nikde nevidět.

............................

Otázka, kdo teď krávy pase,
mne vytrhla z přemýšlení.
A s prázdnou zoufalostí v hlase
říkám:"Nikdo takový není."

Skladby nehladí naše uši,
dotloukla srdce plechová.

Však před člověkem, co má duši,
Fantazie se neschová.