Nahý sultán

I. NOC

Pojď dívko rozmilá
do temného chrámu.
Dveře jak vrata
nech za sebou znít,
zlaté vlasy vláčej za sebou.

Na hedvábný trůn
s rudými polštáři stoupej,
šňůrky šatů nech za sebou vlát,
drobné útržky svých bílých šatů
nech vlát.

Oranžové lýtko
vysuň zpod sukně,

karamelovým voskem
potři je,

rudý, překrvený ret
podej mi jako číš

přeplněnou
chvějící se vinnou révou.

Pojď, svlékni se, dívko,
svlékni, ať údy proudí
dovnitř a ven všemi otvory,
ať had provlékne tisíciokou
jehlu
jak tisíc továrních komínů
rozdírá tisícidírou zemi.

II. RÁNO

Po polepené zemi
devět nohou, devět rukou
se spojuje k
stvoření jediného těla,

zvuk unavených houslí
zapadajícího bílého slunce
černých závěsů,

služky a služebníci
s tácy s jídlem
v okovech spoutaní, chodící
i po zemi se plazící,
po polepené zemi
dlouhých, řasnatých hlenů
krátké, černé tmy,

vysmyknuté páteře
volně pohybující se
po polštářích, v rounech zabalené,
v rudých rounech, zlatém purpuru,
s pavími oky v obratlích.

Pojď, dívko rozmilá,
podej mi spadlé žezlo,
modrýma očima mě počastuj
hebkými prsty zaťukej
na síť sloupu z masa,

Pojď, dívko rozmilá
obleč se v nahotu,
modře a žlutě
svíjej se na podlaze v křečích,
růžovou hlavu
pověs si na stěnu,
utrhni škubnutím
pahýl mých katakomb.

III. VEČER

Pojď, mudrci, vyprávěj
o pouštních oblastech,

o karavaně hluboké,
již pestří přepadli šakali
a její vozy hltali,

na kterou noc svítila.
O tichu měsíce
nad modrým městem,

o smrti, dalece daleké
o světci, mrtvém
o břitu, otupeném
o nudě, rozevláté
o vínu, směšném
o srdci, svém
o holi, divoké
o poušti, pomatené, pomatené
o dívce rozmilé, slabé
o údech výsměšných, chabých
o trůnech dočasných, vtipných
o městech vzpomínaných, drahých
o vtipu, trapném,
o tichu, neskutečném,
o slovu, bojácném
o tečce, trapné, trapné.