Strom

Já a válka

Strom

Není to dlouho, leč není to včera,

kdy tráva zelená

žila a rostla, smála se celá

na louce bez jména.

Ta louka byla celá snová,

žít na ní byla, věru, slast.

Člověk tam mohl zas a znova

na zlatou rybku líčit past.

Leč některým z vás už možná svítá,

že něco není v pořádku.

Však také přišla realita

a zahnala tu pohádku.

Přestali si lidé chystat

na zlatou rybku udice.

A tam, kde ležel šťastný stát,

teče jak potok silnice.

Potok toť silný, ničí i skály,

smutek a starost se v něm směje.

Je jako šíp a v dál se valí,

po břehy pln je beznaděje.

Na jeho dně kdys kvetla louka,

pak však ji vlna pohltila.

Na to všechno teď smutně kouká

lípa, co na té louce žila.

Přežila ten vpád potoka,

leč nemá radost ani.

Vítr jí vnesl do oka

pár kapek rosy ranní.

Přežila jako jediná,

leč není šťastná, moc ji trápí,

jak potok mocný zatíná

dál a dál svoje ostré drápy.

Dál žvýká sousta krajiny

a od úst se mu line chlad.

A lípa, strom ten nevinný,

chce zakročit a chce se prát.

Vždyť tady žila tolik let,

zapustila tu kořeny.

Nemůže teď jen přihlížet,

když domov je ohrožený.

V potoce hučí krutý proud,

směje se lípě z plných plic:

„Ty nemůžeš se z místa hnout.

Neuděláš mi vůbec nic.“

A v potoce dál hučí proud,

lípa jen smutně roní slzy.

Že nemůže se z místa hnout,

na celé věci ji nejvíc mrzí.

Potok se jedovatě smál.

A jed modrého hada

jedno statečné srdce sťal,

to mrtvo k zemi padá.

***

Po silnici auta pádí

jak barevné korálky.

Moje ruka smutně hladí

seschlý pařez z dob války.

Lípa je mrtvá mnoho let,

leč nezemřela zcela!

Vedle ní lipka - samý květ -

- stojí. Toť její dcera.

Její dcera, co nezná žal

a raduje se ze života.

Její ret by se pořád smál,

v hlase zní jen durová nota.

Ví, že tu kdysi vládla válka

chladná jak led, ostrá jak nůž.

Však od těch dob ji dělí dálka,

co jednou bylo, bylo už.

Ví, že je mrtvé lípy dcera,

truchlit by měla asi víc.

Však byť by sebevíce chtěla,

z minulosti nespraví nic.

Nebylo lehké válku zažít,

byla těžká, no, víc než dost.

A proto musíme se snažit,

aby lehčí byla přítomnost.

Každá doba si nese skvrny.

A vždy ten nejkrásnější květ

patří květině, co má trny.

Ne, nikdy není bez skvrn svět.

Že zmizí někdy pýcha, zlost?

Ach, to je jen mé sladké snění.

K čemu je vlastně minulost?

Aby brali z ní lidé poučení.

Vrací se z dávna každým dnem,

to poučení je v ní vždycky.

Berme ji s úctou, s rozumem,

leč nikdy ne melancholicky.

Svět je plný pastí a zrad,

plný jich je, bude i byl.

Však chceme-li ho hezky brát,

ukrývá plno krásných chvil.

Tak třeba dnes – je krásný den,

slunko svítí, hladí zem mile.

Tak omluvte mne, musím ven.

Budu tam hledat krásné chvíle.