Riders on the storm

- Veronice V. -

dobře
verš po verši
dneska
upřímně
bolavě
jako autobus
řeknu o všem, co mě trápí
vynadám pasažérům

nebreč, holko, tvý slzy dopadají na černou hlínu
a z ní pak rostou děsný věci
neplač, slzy jsou moc vznešený
na prostý lidi z Alabamy
neplač, cesta je ještě dlouhá
a bude ještě víc pršet
neplač, nesluší ti to, máš oteklý oči
odulý rty
jsi strašně tlustá, vůbec se mi nelíbíš
nakopnu tě do prdele
jestli budeš plakat

znám jednoho kluka z Texasu
znám ho, ty ho taky znáš
drželas ho přece včera u pasu
a vypadáš teď
jako bys chtěla aby tě zbil
ale já jsem zlej, já ti ho nezavolám
a on tě nepřiváže k posteli, nerozepne pásek
a nenabije ti na zadek
prostě nic, nejde to
budeš věčně chodit deštěm, chmurnou nocí
stíhána bílými mrtvými světly
moje srdce, v tisíci kopiích
na každém kilometru dálnice
moje poezie, hučící vítr
moje ruce, na tvých bedrech, uplně hluboko
mokré a nechutné
půjdeš navždy

asi jsem ti to ještě neřek
že život je beze smyslu
jak může mít cíl něco, co nikdy neskončí
copak každá čerpací stanice
je smyslem putování
běž, dělej, nezastavuj se
neotáčej se a buď zticha, nebreč
nebo tě přejedu
abys šla ještě rychleji
slyšíš blesky? slyšíš hřmot
to někde vraždí oblohu
někde v horách se vyrábí smysl života
skloň hlavu
kráčej mlčky a pomalu, jako při pohřbu,
prokaž prosím úctu nejvyšším hodnotám lidstva
utři si tu hubu
tak
teď jsi volná