Stíny mojí psýché

Stíny mojí psýché
nejsou dnes tak tiché
Sténají, volají, skřípou jak dveře
a topí mě v šílenství a nedůvěře

Oči mé vyhlíží, jak okna do zahrad
s černými růžemi, které tak nemám rád
A starý sup nad hlavou stále mi krouží
po mojí mršině as lačně touží
Zatím však může žrát jenom mé stíny
vždyť já jsem jak oni - ani trochu jiný
Jsem jenom stín, nad kterým nestojím
a postavou jež ten stín vrhá
Jsem prstě ničím a zároveň obojím
jsem otisk živého, mrtvého vraha –
V mém stínu stín leží si poklidně
leží a přemítá, leží na mém klíně
přemítá o mně, jsem jeho stín…

Stíny mojí psýché
nejsou dnes tak tiché
Sténají, volají, skřípou jak dveře
a topí mě v šílenství a nedůvěře…